Mezi supy

    Začátek května v Chorvatsku, to jsou z mého pohledu orchideje a hmyz. Při kontrole vstavačových lokalit na planinách se nade mnou vznášelo několik supů. Stoupali v teplých vzdušných proudech stále nad stejným místem. „Snad to se mnou nevypadá tak zle“, říkám si a dále jsem jim nevěnoval pozornost. Ale přidávali se k nim další a další a všiml jsem si, že mají základnu dosti daleko na protějším svahu. Dalekohledem jsem zjistil, že jich tam sedí asi dvacet kolem větší mršiny koně. Jak jsem viděl následujícího dne, byla už bez vnitřností, ale stále ještě „ve formě“. Takže program na zítřejší poslední chorvatský den byl jasný.

    Budíček ve 3, půl hoďka do Vinodolski, půl hoďka na planiny, půl hoďka pěšky na místo, půl hoďka příprava krytu, půl hoďka čekání na východ slunce a půl hoďka, než začnou létat. V noci teploty hodně pod deset, ve dne nad třicet.

    Kolem se ozývali nejméně dva šakali, ale za světla se neukázali, asi si to užili v noci. Občas jsem se mrknul, co se děje a kontrola se vyplatila. Jako první se u mršiny objevil orel skalní. Jako duch, naprosto potichu a opatrně. Lezl do tělní dutiny, ale tam nemohl kontrolovat okolí, tak hodně nervózně vyskakoval ven a tak pořád dokola. Vydržel čtvrt hodiny. Po něm se krmili krkavci a potom konečně první supí hlídka.

    Netrvalo to ani hodinu a u koně jich bylo nejméně deset a přilétali další. Dovnitř se vešel vždy jen jeden, což se ostatním nelíbilo, tak se začali navzájem vyhánět a soupeřit o nejlepší místo uvnitř. Další finta byla vrazit hlavu a celý krk mezi kůži a žebra koně a tam zobat. Vyráželi skřeky, syčeli jak husy, honili se vzpřímeně jako kačeny a prali se jak koně :-). Další zážitek byly „přistávačky“ dalších supů. Rozpětí jejich křídel je přes dva a půl metru (!) Žádné tiché plachtění, bylo to, jako když tři metry nade mnou přistává tryskáč: svist, rachot a potom plácání.

    O půl osmé se slunce objevilo nad kopcem. Konečně začalo být trochu teplo, ale světlo bylo čím dál ostřejší, stíny a světla čím dál kontrastnější a fotit už se nedalo. Tak už jsem si tu podívanou jen užíval a sem tam něco cvaknul :-).

    Sup bělohlavý (Gyps fulvus), jak jsem si dodatečně zjistil, se vyskytuje od Portugalska až po Indii. V Evropě žije v okolí Středozemního moře. Největší populace je ve Španělsku, jinde už je to s výskytem o poznání horší.

     Dříve se supi vyskytovali po celém chorvatském pobřeží, poslední supi hnízdili na chorvatské pevnině v roce 2003 v NP Paklenica. Dnes jsou pouze na čtyřech ostrovech v CHO Kvarnerští otoci. V roce 2024 zahnízdilo v Chorvatsku 152 párů. Vzdušnou čarou to měli kvarnerští supi na místo fotografování necelých třicet kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsou schopni kontrolovat kolem padesáti kilometrů, to byla pro ně hračka.

    Poprvé a asi naposled jsem si užil fotografování supů. Vršek mého krytu pod stromem a keřem byl zároveň místem pro krkavce, kteří krákali, až uši zaléhaly. A když se oteplilo, metr nade mnou seděl a dudal dudek, nedaleko odpovídal krutihlav, nejhojnějšími ptáky (kromě supů :) byli podle zpěvu slavíci a žluvy. Vstavačů bylo také dost, takže „happy old man“ :-)

    8. VI. 2025