Vlhy

Po skoro celodenním neúspěšném pátrání po krasci Eurythyrea quercus, jehož fotka by se mi velmi hodila pro pojednání o buprestidech, se dostavil pocit zmaru. Na tachometru kola najeto 35 kilometrů, ve stínu 35 stupňů, bohužel totéž už se nedá říci o věku cyklisty. A tak jsem z oblíbeného Pohanska zamířil na úplně jinou lokalitu.

Na jaře, když jsem hledal něco úplně jiného, jak už to ostatně bývá, jsem narazil na kolonii vlh. Tak se tedy podíváme, jak se mají.

Štěstí se přiklonilo na stranu fotografa. Teplota ve stínu zůstala stejná, slunce se však překrylo jemným oparem, takže svítilo jako přes difuzér. Ideální světlo, dusno k padnutí. Nechtělo se mi čekat u hnízdních nor a abych je nerušil, nechal jsem rozhodnutí na vlhách. 100 metrů od hnízd občas sedly na opuštěný stromek, tak jsem na ně čekal tam, dostaly hoďku na to, aby se předvedly. Za dvacet minut už štěbetaly na stromě.

Hlavní problémy však teprve začaly. Vlhy mají svoji větvičku, na kterou sedají úplně stejně a to většinou tak, že ostatní větve překáží.

Během fotografování se přece jen občas usadily správně.

Protože bylo šílené horko a dusno, měly problémy s termoregulací a docela mne to u našich afrických cestovatelek překvapilo. Otevřené zobáky na fotografiích nemají proto, že by zpívaly, ale proto, že dýchaly jako lokomotivy. (Teda pro ty mladší - jako parní lokomotivy.)

Hodina v horku mi stačila. Každopádně byla úspěšnější, než předchozí celodenní trápení.

Je moc dobře, že vlh u nás pomalu přibývá, je to opravdová krása prohlédnout si je zblízka ...

4.VI. 2012