Naše nejmenší sýkorka - uhelníček - se vyskytuje v jehličnatých lesích a když jsem jí chtěl vyfotografovat, musel jsem za ní mimo město. Samotné fotografování není nic jednoduchého. Protože jsou uhelníčci neustále v pohybu, je třeba používat při focení velmi krátké časy.
Akce začala před třemi týdny, když jsem uhelníčkům připravil na lesní pasece krmítko, na které si zvykli. Následovala stavba krytu a čekání na slunečný víkend. Po příznivé předpovědi jsem se tedy vypravil mrznout a fotografovat černošedobílou drobotinu.
Přílet oznamovaly sýkorky drobným pípáním, následovalo několik náletů a další půlhodina čekání při mínus osmi. Protože si sedly na větévku jen někdy a ještě sotva na vteřinku, kdy se stejně nezastavily, vymyslel jsem nakonec způsob, kdy jsem použil manuální zaostření na konkrétní místo a prioritu času vždy trochu kratšího, než ukazoval expozimetr. Pokud přilétal úhelníček k větvičce, začalo sekvenční snímání. Byl to asi nejúspěšnější postup, jak je aspoň někdy zachytit.
Mezi úhelníčky se tu a tam objevila sýkora lužní (Parus montanus). „Krmítkovou strategii“ mají všechny sýkorky stejnou - odletí se semínkem z krmítka na strom a tam ho loupou. Potom letí pro další. Sýkorka lužní si vybrala k loupání větvičku dvacet centimetrů nad mojí hlavou, takže slupky padaly na mne a ještě jsem jí mohl polechtat na noze.
Po dvou hodinách přiletěla i sojka, která se do objektivu nevešla celá, tak aspoň foto hlavy.
A na konec se před objektiv připletli i dva králíčci.
Přestože se počasí druhý den zkazilo a světelné podmínky nedovolily fotografovat s rozumnými časy, rád jsem s uhelníčky pobyl i tak. A za to, že mi zapózovali mají krmítko „předplaceno“ až do jara :-)
20. I. 2011